První zajímavou kulturou semestru se stala naše již druhá návštěva místní arcihustokruté dechové kapely Královopolka. Ovšem s několika malými změnami, zaprvé, organizace se tentokráte ujal taneční nadšenec Míša a dle hojného zájmu o účast na internetu fejsbuk to vypadalo, že budou naše taneční řady četně rozšířeny. Zadruhé, místem konání nebylo Semilasso, nýbrž Dělnický dům Židenice..vznešené jméno pro konání tak vznešené akce. A tak se Zuzik v neděli 27.9. zase jednou odpřírodnil a jako řádně načančaná a vymóděná dámička vyrazil do víru města...
...s gentlemany Míšou a Péťou jsme se šťastně shledali v brněnské MHD, kterážto, jak víme odminule, je nejlepším prostředkem pro tancechtivé účastníky dopravního provozu. Za cesty jsme však zjistili, že nikdo z ohlášených účastníků se nakonec nedostaví a tak jsme v tomto nepříznivém lichém počtu nesměle vstoupili do sálu. Velice nás poté rozradostnila zpráva, že se ještě připojí tanečnice Martina a doplní tak stavy. Mezitím jsme si objednali jedno na kuráž (nováček Míša rovnou dvě) a semtam jsme dali řeč s mýdlovým dědou, který navážno konstatoval, že pánové asi mají něco s nohama, když nechají dámu (to jakože mě) sedět. Marťa si pak taky jedno hopem dala a konečně jsme mohli vyplout na parket.
A plulo (jakože ne od slova plivat) se nám po něm nádherně, poněvač zde jsme se nesetkávali ani s nedostatkem prostoru, ani s nevrlými obličeji našich kolegů na parketu... Chvíli sice trvalo, než jsme sladili naše propracované taneční techniky, ale pak už bylo vše v nejlepším pořádku. Opět jsme si nechali zahrát několik skvělých písní na přání, zapěli jsme si Táboráku plápolej, opět jsme nevyhráli salám v tombole (ale já jsem aspoň mohla mýdlovému dědovi šáhnout tam, kam normálně nikdo nesmí...), opět jsme natrénovali nějaké parádní pózičky a opět jsme odcházeli maximálně spokojeni. Tedy jediné, co se nám tentokrát nevydařilo, byl taneček se zkušenými harcovníky a harcovnicemi.
Nicméně i tak jsme v samotném závěru byli pochváleni, že se umíme takto bavit a jedna pani nám dokonce řekla, že by chtěla taková vnoučata, no není to krásné??! Zatlačte slzu, přátelé kultur, a popřemýšlejte o účasti na dechovčičce, neboť tato patří skutečně mezi nejluxusnější akce, kteréžto je možno absolvovat.
...s gentlemany Míšou a Péťou jsme se šťastně shledali v brněnské MHD, kterážto, jak víme odminule, je nejlepším prostředkem pro tancechtivé účastníky dopravního provozu. Za cesty jsme však zjistili, že nikdo z ohlášených účastníků se nakonec nedostaví a tak jsme v tomto nepříznivém lichém počtu nesměle vstoupili do sálu. Velice nás poté rozradostnila zpráva, že se ještě připojí tanečnice Martina a doplní tak stavy. Mezitím jsme si objednali jedno na kuráž (nováček Míša rovnou dvě) a semtam jsme dali řeč s mýdlovým dědou, který navážno konstatoval, že pánové asi mají něco s nohama, když nechají dámu (to jakože mě) sedět. Marťa si pak taky jedno hopem dala a konečně jsme mohli vyplout na parket.
A plulo (jakože ne od slova plivat) se nám po něm nádherně, poněvač zde jsme se nesetkávali ani s nedostatkem prostoru, ani s nevrlými obličeji našich kolegů na parketu... Chvíli sice trvalo, než jsme sladili naše propracované taneční techniky, ale pak už bylo vše v nejlepším pořádku. Opět jsme si nechali zahrát několik skvělých písní na přání, zapěli jsme si Táboráku plápolej, opět jsme nevyhráli salám v tombole (ale já jsem aspoň mohla mýdlovému dědovi šáhnout tam, kam normálně nikdo nesmí...), opět jsme natrénovali nějaké parádní pózičky a opět jsme odcházeli maximálně spokojeni. Tedy jediné, co se nám tentokrát nevydařilo, byl taneček se zkušenými harcovníky a harcovnicemi.
Zde několik ilustrativních fotografií:
No konečně Zuzi. Už jsem myslel, že se nedovim, jak jste se tentokrát bavili a co všechno jste prožili.
OdpovědětVymazat