Zlí chlapíci

Včera jsem se vypravila na koncert v rámci festivalu Nová hudba Plus, který aktuálně v Brně probíhá, a to konkrétně na čtyřku světových improvizátorů s příznačným názvem Bad Boys Collective. Hrajou v obsazení: klavír, violoncello, kytara a bicí. No absolutně jsem netušila, co mají tidle pánové za repertoár, nakonec jsem zjistila, že se zaměřujou na tvorbu Johna Cage - jednoho z hlavních představitelů experimentální hudby 20. století, pracující se zvukem a hlukem. (Osobně se nepovažuje za skladatele, ale organizátora zvuku, to myslim docela vypovídá).
No představení to bylo každopádně zajímavé, kdo by čekal, že uslyší "normální" hudbu, tak by byl asi dost překvapen. Na nástroje totiž pánové nehrají tradičním způsobem, nýbrž vylučujou na ně spíš skřeky a zvuky rozličného charakteru. Např. když po strunách kytary přejíždí nafouknutým balonkem apod. Vrcholem večera byla nejspíš hra na kaktus.
Mě to hodinové představení naladilo na zvláštní vlnu, takovou přemýšlivou, rozhodně ne pozitivní, tak jak tomu bývá po návštěvě klasického libozvučného koncertu. Ale působí to asi na každého jinak, docela by mě zajímal názor ostatních posluchačů. Hlavně se cítím obohacena v rámci předmětu Vysvobození zvuku z pout hudby, který tento semestr navštěvuju, poněvač jinak se k soudobé hudební avantgardě moc nedostanu.

Mladí talenti

Tak se mi podařilo konečně vytáhnout mého jubilejního čtenáře na nějakou kulturu (tímto dík za supr společnost ;)) . Tou kulturou byl koncert organizovaný ve spolupráci brněnské filharmonie a JAMU, který se konal v krásné atmosféře Besedního domu. Jak se ukázalo, tak o tento koncert byl mimořádný zájem, takže jsme byli rádi, že na nás zbyly vstupenky a zřejmě se nová marketingová strategie filharmonie vyplácí... (to zas koumu z hlediska mého studia a ohromně tomu rozumim)

Filharmonie a tři klavírní sólisté měli na programu staré dobré kamarády Bacha a Mozarta, ovšem dílka pro orchestr se třemi klavíry přecijen nepatří na běžný repertoár, takže o to to bylo zajímavější. Po přestávce jsme dostali naservírovanou jako bonbónek mimojiné Bachovu Suitu D dur, takže ta zapůsobila samozřejmě spolehlivě. V samotném závěru pak zazněla autorská skladba zúčastněné sólistky, s názvem Di Ritorno. Osobně mi to přišlo jako takový mix Stravinského (co se rytmiky a barvy týče) a zvukových experimentů 20. století (netradiční způsob hry na nástroje, využití konkrétních zvuků ulice). Nijak zvlášť nás to tedy neoslovilo, každopádně bylo zajímavé poslechnout si, jaká hudba v současnosti na poli artificiální hudby vzniká...
Teď zrovna probíhá festival soudobé hudby, takže plánuju ještě nějaké další návštěvy v brzké budoucnosti a doporučuju všem přátelům kultur!

Chci žrát!!!1

Tak jsem se tento týden velmi spontánně rozhodla navštívit představení Malý krámek hrůz v podání brněnského amatérského divadelního spolku SUUD, kteréžto se konalo na prknech divadla Barka. Trochu mě bohužel odrazovala cena, poněvač ta chtě nechtě odrážela výši vstupného nedotovaného veřejnými financemi nebo jiným běžným zdrojem dotací (již mám za sebou první hodinu Ekonomiky kultury na toto téma, takže problematice velice rozumím). Nakonec jsem se ale rozhodla jít a obohatit svůj život další kulturou a rozhodně nelituji!

Jednalo se o muzikál z 80. let vytvořený podle nějakého béčkového filmového hororu a jelikož jsem příznivce slaboduchých zápletek, bylo to přesně něco pro mě. V podstatě příběh o lásce v prostředí zahradnického krámku, sadistickém dentistovi a o kytce, která mluví, zpívá rocknroll a krom toho taky tak trochu žere lidi.
Hudba byla taktéž velmi prostá, ve stylu rocknrollu 60. let, takže to k tomu příběhu naprosto pasovalo. Toto představení ale nikterak nestojí na hereckých a hudebních kvalitách jednotlivých aktérů (i když samotná kytka je provedena fakt geniálně), nýbrž na přímočarém humoru, který se v rámci té "béčkovosti" nabízí, a tento potenciál je využitý velmi dobře.
Když to shrnu, bavila jsem se vážně skvěle a fandim SUUDu v další muzikálové činnosti.

událost na zuzikově blogu

Nyní je počítadlo na čísle 998, takže bych chtěla předem pogratulovat tisícému tuto stránku otevřivšímu příteli kultur!!1

Dechovčička podruhé

První zajímavou kulturou semestru se stala naše již druhá návštěva místní arcihustokruté dechové kapely Královopolka. Ovšem s několika malými změnami, zaprvé, organizace se tentokráte ujal taneční nadšenec Míša a dle hojného zájmu o účast na internetu fejsbuk to vypadalo, že budou naše taneční řady četně rozšířeny. Zadruhé, místem konání nebylo Semilasso, nýbrž Dělnický dům Židenice..vznešené jméno pro konání tak vznešené akce. A tak se Zuzik v neděli 27.9. zase jednou odpřírodnil a jako řádně načančaná a vymóděná dámička vyrazil do víru města...
...s gentlemany Míšou a Péťou jsme se šťastně shledali v brněnské MHD, kterážto, jak víme odminule, je nejlepším prostředkem pro tancechtivé účastníky dopravního provozu. Za cesty jsme však zjistili, že nikdo z ohlášených účastníků se nakonec nedostaví a tak jsme v tomto nepříznivém lichém počtu nesměle vstoupili do sálu. Velice nás poté rozradostnila zpráva, že se ještě připojí tanečnice Martina a doplní tak stavy. Mezitím jsme si objednali jedno na kuráž (nováček Míša rovnou dvě) a semtam jsme dali řeč s mýdlovým dědou, který navážno konstatoval, že pánové asi mají něco s nohama, když nechají dámu (to jakože mě) sedět. Marťa si pak taky jedno hopem dala a konečně jsme mohli vyplout na parket.
A plulo (jakože ne od slova plivat) se nám po něm nádherně, poněvač zde jsme se nesetkávali ani s nedostatkem prostoru, ani s nevrlými obličeji našich kolegů na parketu... Chvíli sice trvalo, než jsme sladili naše propracované taneční techniky, ale pak už bylo vše v nejlepším pořádku. Opět jsme si nechali zahrát několik skvělých písní na přání, zapěli jsme si Táboráku plápolej, opět jsme nevyhráli salám v tombole (ale já jsem aspoň mohla mýdlovému dědovi šáhnout tam, kam normálně nikdo nesmí...), opět jsme natrénovali nějaké parádní pózičky a opět jsme odcházeli maximálně spokojeni. Tedy jediné, co se nám tentokrát nevydařilo, byl taneček se zkušenými harcovníky a harcovnicemi.

Nicméně i tak jsme v samotném závěru byli pochváleni, že se umíme takto bavit a jedna pani nám dokonce řekla, že by chtěla taková vnoučata, no není to krásné??! Zatlačte slzu, přátelé kultur, a popřemýšlejte o účasti na dechovčičce, neboť tato patří skutečně mezi nejluxusnější akce, kteréžto je možno absolvovat.
Zde několik ilustrativních fotografií:

Semestr Podzim 2009

Jupí jupí, tak už nám začal nový semestr a s ním očekávaná spousta nových, mimojiné kulturních zážitků...
mimochodem Zuzik na začátku září obdržel titul Bc. z Hudební vědy, takže už na ty kecy tady má aji papír (teda vlastně ještě nemá, promoce budou teprv v listopadu, ale tak teoreticky jakoby už ho vlastní... ;))
Letos to sice zase bude pořádná studijní makačka, ale kultura muší bejt, velebnosti!!1

Naše milované brněnské Národní divadlo secvičilo nějaké nové kusy, tak jsem na to samozřejmě velmi zvědavá a taky na filharmonii bych teď chtěla občas zajít. Koncerty zatím moc vysondované nemám, nějaký jazzík by to chtělo po dlouhé době navštívit, v Alterně má hrát mimojiné senzační Rudy Linka, ale možná spíš zajdu na někoho, koho jsem ještě naživo neslyšela. Jazzový program v Brně je teď dost našlapaný... viz alterna nebo stará pekárna, tak uvidíme, kam se nakonec vypravíme. No a třeba se nakonec dostane i na Nedvědy a Vaška Neckáře. ;)

Tak zatím ahoj a brzy již očekávejte report o Dechovčičce č. 2.

Hrachovka!!1

Tak nastal čas zase přinést nové zpravodajství ze světa Zuzikova kulturního života, poněvač poslední záznam z dubna je dosti děsivý. Ne, že by se snad od té doby žádná kultura nekonala, ale nějak to nestálo v porovnání s kulturami minulými za řeč... ;)

Poslední událost ale za zmínku určitě stojí. Tak nějak se stalo, že jsme se vydali v počtu 4 ks na dvoudenní hudební festival Hrachovka u Valmezu. Nejdřív to teda vypadalo, že budu křenit Milíčům, ale můj milenec baki se nakonec usvolil nás poctít svou účastí, což nás velice rozradostnilo!!1

Měl to být takový kompromis mezi velkofestivaly typu Sázavafestu a pidifestivaly s neznámými interprety, typu nevimco. :) Avizované 4 stage se měly postarat o slušný program, takže jsme cestou tam trpěli schizofrenními pocity, které vystoupení si vlastně vyberem, utěšili jsme se však čtením Medvíka Pú. :) Na nádraží ve Valmezu jsme se přivítali s "mírně" opožděným bakim a pak jsme slavnostně dojeli na místo. Vyfasovali jsme krásné hrachovkové náramky a v téměř prázdném stanovém městečku jsme si postavili základnu v očekávání věcí příštích...

První den měl přinést hlavně Xaviera Baumaxu, Xindla X, Gaia Mesiah, Ewičku Farnou (to jest péťovu favoritku), Skyline a Timudej. Docela nás ale příjemně překvapila brněnská kapela Tokamak, která pak doprovodila i duo Čokovoko (o těch si myslim své, ale budiž). Naopak Záviš vůbec nepřekvapil. :D Jo a Xindl hrál vlastně do pasu nahý, tož to bylo něco pro mě. :D

Ewičku jsme stihli už jen na posledních pár songů, ale nezklamala a mocinky jí to slušelo!!1 Pokud mi paměť slouží, tak jsme se pak vydali okusit místní šíšu, která byla vskutku exkluzivní, a baki mezitim splašil autogram od samotné Ewy (aspoň to tvrdí, ty klikyháky nešly moc rozluštit)

Nejlepší kapelou večera pak byli jednoznačně Skylini, kteří to rozbalili tak, že ani mírný deštík nevadil a pěkně jsme se zapotili při tanečních kreacích. Pak už ale pršelo solidně, takže místo Timudej na hlavní otevřené stage jsme si poslechli Pudingy (a jejich nejlepší pecku Majkl Džeksn) v krytém stanu a tím se náš první den skončil.

Do druhého dne jsme se probouzeli plni nejistot ohledně počasí, které stále nevypadalo moc dobře. Zjistili jsme, že během noci proběhla po našich stanech jakási invaze slimoušků a vydali jsme se na průzkum Hrachovce, v místním koloniálu jsme si zakoupili nanuky Míša a někteří navíc krabicáky červeného s kofolou (mňam). No pak se přehnal trošku lijáček, tak jsme se evakuovali do stanu a mastili švindla. Brzo to přešlo, načež jsme byli obeznámeni smutnou zprávou o nízké festivalové účasti a tudíž zrušení velké části zbývajícího programu. Přišli jsme tak o Flerety, Živé květy, Docuku, Ty syčáky, Zion Train a další, to nás velice rozesmutnilo. Jediné, co nás drželo v optimismu, byl Jarda Uhlíř a Aphrodite a rozhodnutí, že si to pořádně užijem i tak (rozuměj, že se zlijem :D).

Zatímco jsme Péťovi vybírali kabelku (mimochodem moc pěknou jsme mu nakonec vybrali), baki byl odlákán jeho ženou, (kterou nám kupodivu nepředstavil, asi se za nás styděl). Tato nastalá situace mě ještě více povzbudila v konzumaci namíchaného nápoje, takže když se na scéně objevil Jarda Uhlíř, nešetřila jsem své hlasivky ani trošku. Jarda nedělal cavyky a uvedl se rovnou Severním větrem...frajer! Postupně rozezpíval asi všechny lidi, kteří setrvali na festivalu i za nepříznivého stavu, takže jsme si s ním zopákli klasické hity jako Dělání, dělání, Pribináčka, Hlupáka, Statistiku, Pod dubem, Není nutno, Když se zamiluje kůň, a naučili jsme se i nějaké nové písničky O stromech a ještě cosi... No prostě luxus, po vystoupení jsme skandovali "Jardo, děkujem" :D

Pak se baki navrátil a konstatovali jsme nedostatek našeho nápoje, ještěže za areálem byl stánek s Černou Horou za 17 Kč. Abych pravdu řekla, další vzpomínky nemám uplně utříděné, nicméně tuším, že jsem poté prvně vkročila do DnB stage a objevila jsem kouzlo této hudby. :D Zde na tomto místě jsem pak strávila docela dost času, občas za mnou přišli zapařit i Milíč s jestřim. No nechtělo se mi odtamtaď, ale nalákali mě pak zase na vodárnu, tak jsem šla. :)

nějaké foto z DnB stanu:

Konečně začali hrát Horkýže, na které jsme čekali, takže jsme se s bakim vydali do blátíčka zapařit. A zapařili! No a festiválek jsme definitivně zakončili s Aphrodite, což bylo luxusní DnB, na které jsme pařili asi do půl třetí, Milíčovi teda odpadli o něco dřív. Pak už jsme to zabalili i my.

V neděli jsme se do růžova vyspali, spakovali si našich pět švěstek, rozloučili se se slimoušema a vydali se domů.

Každopádně jsem ráda, že se tato akce uskutečnila, takže děkuji zbývajícím třem kusům za super společnost. ;)

A to je konec zuzikovy letošní prázdninové kultury, jak známo, v září se totiž chystá na státnice, takže na nic jiného není čas. Avšak nezoufejte, další kultura jistě přijde hned poté.

Do té doby, pápá. :*

Dechovečka pro dámičky a džentlemany

Ahoj drazí kulturychtiví přátelé, dlouho se zde neobjevil nový článek, ano vim. Není to však způsobeno nedostatkem kulturního vyžití, nýbrž mojí usilovnou prací na bakalářce. No, jak moc je to usilovné raději psát nebudu, obrázek si můžete udělat z toho, že za tento týden jsem s přáteli a milencem již navštívila dvě kultury a dneska si jdu udělat vlastní kulturu..
Dnes se s vámi chci podělit o svůj velmi silný zážitek z neděle 26.4. , na kdy jsem zorganizovala velice stylovou akcičku.
S mými kamarády nejsme pravidelnými návštěvníky luxusních podniků, banketů a VIP večírků, ale i my máme nárok jednou za čas vyrazit do společnosti jako dámičky a džentlemani, žejo. Protože posledních několik týdnů neposlouchám téměř nic jiného než moravskou dechovou hudbu, což souvisí s tématem mojí BP, rozhodla jsem se tuto akci uskutečnit v rámci jednoho Tanečního odpoledne s Královopolkou. To je název zdejší dechovky. Žel, mezi mladými není dnes moc příznivců této muziky, sehnat účastníky nebylo tedy vůbec jednoduché. Ti, kteří chtěli, byli zase časově zaneprázdněni. No prostě ve výsledku jsem stála v 16:00 před Semilassem a nikde nikdo, to už jsem začala propadat poněkud skepsi. Pak se však objevil můj dechovkový spolufanda Péťa a tak jsme tedy spolu vstoupili dovnitř. Vstup to byl velmi nervózní, to si asi dovedete představit, vyvolali jsme v sále docela slušný rozruch, zchladili jsme to nejdřív dobrým mokem a brzy jsme si už dávali první tango a polčičky. Po nějaké době náš mladý krásný pár doplnil pár č. 2, baki s marťou. Také byli nejdříve hodně rozpačití, ale za chvíli už baletili po parketě s náma. Nebylo to vůbec jednoduché, v podstatě kličkovaná mezi důchodci, neboť na parketu bylo solidně narváno, a tak se občas stala nějaká nehodička. Někteří důchodci to přehlíželi laskavým okem, jiní vrhali vražedné pohledy. Celkově však byli jistě rádi, že jsme přišli, zvláště když jsme v závěru několik vybraných jedinců obveselili tancem s náma.
Co se kapely týče, tak nebyla vůbec špatná, dávala vždy v sérii polčičku, valčíček, tango nebo slow či walz a pak zase přestávečku. Hrají taky na přání, čehož jsme samozřejmě využili. Já jsem si rozhodně nejvíc užila Táboráku, plápolej, to je obrovský hit!! No, ve 20:00 večírek skončil, my jsme však byli slušně rozparádění a tak ani cestou v šalině někteří z nás neustali v tanci, tančili jsme pak až do dvou do rána v kašně na Moraváku, kde nás přišli podpořit místní hudebníci. Celkové honocení akce: 5 hvězdiček!! Pro velký úspěch jistě zopakujeme. :)

Na závěr přikládám fotečky našich krásných maličkostí.
Péťa se svojí kočičkou:

My s bakim jsme si troufli i na náročnější kreace.
Náš stůl, samí sympatičtí lidičci. (Prázdno kolem je protože to bylo foceno po skončení programu)
Péťův taneční rychlokurz mezi Semilassem a Moravákem.
Závěrečný taneček v kašně.

Charlie ve světlech moderní doby

Tak jsme dostali prozměnu lístky do Městského divadla Zlín, a to na představení Charlie ve světlech moderní doby, pojednávající o životě a díle Charlieho Chaplina. A tož tedy jsme se v sobotu všichni pěkně ustrojili a natěšeně vyrazili, ačkoliv jsme stejně jako u Sandokana vůbec netušili, co bychom od toho vlastně měli očekávat.

Nicméně stejně jako posledně jsem byla vskutku nadšená. Děj se začíná v době, kdy mladý Charlie s matkou a bratrem přichází plní iluzí do Ameriky, Charlie je posléze hvězdou Hollywoodu díky jeho Tulákovi, ale postupně se nad ním začnou stahovat mračna, když se v Americe zvedne vlna obviňování z komunismu a Charlie se v ní začne pomalu ale jistě topit. Co na plat, že natočil svůj nejlepší film v té době, když ho zde nikdo neocení, nakonec tedy odjíždí s rodinou zpět do Anglie...

Co se týče zpracování, tak tomu nemám co vytknout. Jednotlivé momenty dávají dost prostoru na zamyšlení, ačkoliv jsou prodchnuté situační "chaplinovskou" komikou. Občasné retrospektivní návraty do dětství k matce nám pak přibližují Charlieho pocity a pohnutky a děj tak silně oduševňují.
No abych to shrnula, udělali mi radost převelikou, že se na naší domácí divadelní scéně objevují takto povedené kusy, a těšim se na příští návštěvu, fakt že jo. :)

(a když to srovnám s jedinou brněnskou činohrou, co jsem měla zatim možnost navštívit, tak teda Zlín:Brno 5:0)

Kulturní týden

Ahoj deníčku, nějak se teď zadařilo, že jsem se zúčastnila hned několika zajímavých kultur během jednoho týdne, za což děkuji především kamarádům Péťovi a Míšovi (podobnost s Pat a Mat čistě náhodná), kteří stejně jako já nakonec odmítli podpořit tak komerční produkt, jako byl koncert 100 zvířat (sorry baki, ale je to tak), a raději se se mnou vydali na nenápadnější, ale možná o dost zajímavější akcičky.

Takže naše první společná kultura se uskutečnila ve středu v klubu A2 a šlo o konzíček skupiny mladých šikovných hochů z Pardubic, Matthew´s Workshop se menujou, a hlavní hvězdou po nich byl již jednou zde zmíněný Xindl X (viz Xindl bez Xindla). Sraz byl po složitém výpočtu domluven na 19:37,5 přesně, sešli jsme se v počtu 4ks ve 20:06. Pátý kus se nečekaně brzo připojil během večera. A teď k tématu.

Hošíci z Workshopu mají docela svérázný způsob sebe(re)prezentace (mi samozřejmě velmi sympatický, poněvač oceňuju dobrou živou šou, akorátže na nahrávkách to pak nejni uplně ono právě :/), hrají něco, čemu sami říkají funky rap´n´roll, a docela to sedí. Já sem si je užila parádně, lýtko mě akorát pak bolelo z toho podupkávání a trochu mě mrzelo, že to tam nešlo pořádně tanečně rozbalit, ale tak snad příště, bo slíbili, že brzo zas přijedou. ;) Jinak po vystoupení si šel Péťa koupit demo s ptákem, které asi nefunguje bohužel, ale zase sme aspoň pokecali s jedním z hochů. (Shodou okolností s tim, co se mi líbil nejvíc a hrál tak, že mu dvakrát prdla struna (nikoliv guma), ale jak sem se styděla, tak sem se nenechala ani přes klucích přemlouvání nikam podepsat :´( Škoda škoda!!1

No a pak přišel Xindl s kytarou a překonal docela očekávání. Vzhledem k tomu, že moje paměť na texty je dosti mizerná, tak jsem si je užívala skoro jako poprvé, akorát refrény jsem si mohla dávat společně s davem. A uplně nejlepší bylo těch pár zpestření v podobě narážek na Barbie Girl, Nirvanu nebo Anetu Langerovou. :D

Takže tento večer fakt parádní, zakončen chraplákem Míši "Drsňáka" Eastwooda a falafelem od ukrajinských spoluobyvatel, no není si absolutně nač stěžovat. :)

Druhá z našich kultur se konala o den později, sešli jsme se v počtu 3 ks před Semilassem nabušeným drsnýma arakainovcema, my však vyrazili do Pivovárku. Zde se totiž konal koncert skupin Cat and Dogs Band a Panenka vyzutá (pro mě pracovně nazvaná Panenka skákavá). My byli docela unaveni a domluva zněla, nebude alkohol a jde se hned dom. K tomu se pak ještě vrátím.

Takže Péťa si dal černý "ovocný" čaj bez cukru a bez citronky, já totéž ale s citronkou a Míša kafíčko, ale už od začátku slintal po Bernardovi.

První vystoupení bylo tak jak jsem očekávala podle nahrávek, v melancholickém tónu znějící zpěvaččin hlas za doprovodu kytar (mimochodem z nich jedna byla basová akustická kytara a tu sem viděla snad prvně) a krásné texty k tomu. Ale slza mi nakonec neukápla teda. :)

Pak nastoupila Panenka vyzutá, kapela ve velmi zajímavém nástrojovém obsazení, což vytváří docela netypický sound. A když se navíc připojila tanečnice flamenca Lolita, tak to byla i skvělá podívaná. No, škoda jen těch rušivých elementů v podání dvou popitých užvaněných ženských-později ještě příšernějších roztleskávaček. Fakt děs ty baby. :D

No a teď se vrátím k tomu co sem nakousla předtím, prostě tak nás ta jejich hudba nastartovala, že jsme nakonec skončili v Modré růži, kde jsme potkali starého pruhovaného známého s novými známými. Ale ti dlouho nevydrželi, poněvač 100 zvířat je asi nastartovalo podstatně méně, hehe. :P Míša si tam hrál s kulkou, mi to moc (resp. vůbec) nešlo a vždycky sem ju hned zhasla, Péťa pil jahodové pivo, číšník totálně nepříjemný... a tož tak, znáte to. :)

Dnes se chystám na další kulturu, tentokrát divadelní, takže o tom hned jak budu moct určitě napíšu. Zatím pápá. :)

P.I. Čajkovskij - Eugen Onegin (ND Brno)

Olala!!1

Tak se Zuzik konečně dopracoval zase za kulturou, ale že to trvalo. Pořád nebyl čas a nakonec to završila úžasná nemoc... Hlavněže jsem si předtím nakoupila fajnové oblečení do divadla, že...

Nu což, tak tedy jakmile jsem se uzdravila natolik, abych byla schopná vyrazit zase do Brna, samozřejmě jsem začala koumat, jak vypadá aktuální zdejší kulturní program. Co mě zaujalo byla opera P. I. Čajkovského, kterou nastudovalo ND Brno s hostujícími sólisty v hlavních rolích. Jenže, protože to bylo na dlouhou dobu poslední představení, sál byl téměř vyprodán a tak jsme nakonec nepohrdli ani místy kdesi vzádu na balkoně, ale i tak to byl úžasný zážitek.

Příběh je to známý, takže i když titulkovací zařízení místy vypadávalo, mohla jsem se plně věnovat hudební stránce. Po několika Janáčcích, které jsem za poslední dobu viděla/slyšela, to byla velmi příjemná změna, musim přiznat. Opera je to novoromantická, takže Čajkovskij se zaměřuje hodně na vnitřní prožitky hlavních postav, ale ne že by postavy vytrubovaly dlouze jejich pocity, spíš je to zajímavě hudebně zpracované. Není proto divu, že jednou z vůbec nejsilnějších částí byl Taťánin dopis Oněginovi, to místo jsem si vážně zamilovala. Jsou tam mimojiné parádní instrumentální vychytávky. Další takový silný moment pro mě bylo Lenského čekání na souboj s Oněginem (viz obrázek).

Jinak co mě ještě hodně zaujalo bylo to, jak se hudebně vyvíjela Taťána v souvislosti s jejím vývojem na scéně. Čili na začátku spíše nevýrazná postava, až jsem si říkala, že to není žádná oslnivá sólistka v té roli, ale pak jsem dostala ponaučení, že nemám dělat moc brzo takové závěry, protože ve druhé polovině dostala její role "grády" a Taťána v podání Csilly Boross byla skutečnou královnou na jevišti. Co se Oněgina týče, ztvárnil jej Roman Janál, tak u něj jsem měla trochu problém, protože mi prostě tak trochu neladil, ačkoliv je to majitel impozantního hlasu, to zase jako jo.

Jinak herecké výkony moc neposoudim, jsme seděli moc daleko, to tak leda s kukátkem bych viděla detaily. Musim ale pochválit orchestr a sbor, byli tentokrát skvělí.

Takže celkově jsem byla vážně moc nadšená a doporučuji vřele všem. ;)

Libuška

Sliby se maj plnit, nejen o Vánocích... takže jsme opět zde, abych podala report o našem druhém hudebnovědném výletu za kulturou. (musim si nějak ukrátit čekání na známku z estetiky, protože už mě chytají silné nervy)

Takže tentokráte jsme se vydali do Prahy do Národního divadla na Smetanovu Libuši, s Evou Urbanovou v hlavní roli (v roli Libuše :P).
Nebyl to sice tak vzrušující výlet, jako když jsme jeli do daleké ciziny, ale nevadí.

V Národním jsem byla vlastně poprvé na nějakém představení, předtím jsme jej prolézali jen v rámci exkurze. Samozřejmě "Zlatá kaplička" měla naprosto úžasnou atmosféru. My jsme obdrželi lístky na sedadla někde v I. galerii (asi 4. patro) na boku a řeknu vám, nejdřív se mi z té výšky dělalo trochu špatně a držela jsem se teda hódně při zdi, ale pak už jsem si zvykla.

Co říct o opeře samotné...
hodně náročná na soustředěnost, specielně některé dlouhatánské pasáže, trvá s přestávkami něco přes 3 hodiny...
já si teda libreto dopředu trochu nastudovala ve vlaku a dobře jsem udělala, nemusela jsem si pak moc lámat hlavu s tím, co se to tam vlastně děje, když není zpěvákům vůbec rozumět. Nakonec to jistily anglické a německé titulky pro zahraniční publikum. ;)

Opera to je ale bezesporu zajímavá, něco jako cesta do duše národního obrozence. Nenadarmo je to takyže česká národní opera, že. Ovšem v dnešní době jsou skutečně některé pasáže komické, například obraz ze života venkovského lidu a Přemyslova árie o obilí... :)) Mně osobně už to přišlo trochu jako parodie sebe sama.

Pro představu jak to asi vypadalo tehdy...

... a jak dnes....

Eva Urbanová předvedla skvělý pěvecký výkon a zastínila bezpečně všechny kolegy a kolegyně. Režijně zpracované to bylo řekněme klasicky, neurazilo, ovšem ani nenadchlo, nebylo čím. Docela ale chápu, že s takovým počtem lidí na podiu se toho zas tolik dělat nedá, nicméně jsem byla přecijen trochu zklamaná, ani kostýmy mne nějak obzvlášť nenadchly. Víc k tomu asi nemám co říct, hlavně se mi nechce už, chytám pořádného nerva z té estetiky... :(

Takže zatím sbohem a kultuře zdar!
Váš Zuzik

Libuška a Krútňava - príma dvojka

Tak schválně, copak si teď asi představujete... rozviňte svou fantazii, drazí čtenáři, a já zatím dopíšu zbytek článku.

Zajímá vás, jak jsem se k těm holkám dostala? No to takhle jednou na hudebnovědní exkurzi.... vlastně dvakrát!!!

Tak tedy nejdřív jsme se s kolegy vypravili do Bratislavy na slavnostní provedení opery Krútňava ve Slovenském národním divadle. Byla to cesta velmi veselá a přínosná, jak také jinak, když cestujete s veselým ovocem a flaškou, že...

V Bratislavě jsme se nejprve seznámili s jednou velmi stylovou hospůdkou, škoda, že už si nepamatuju název :/ ,(mimochodem tam mi bylo polichoceno, že vypadám jak zebra, proč asi??), udělali jsme si pár turistických fotografií této exotické krajiny a pak se šli motat někudy k tomu divadlu. (Já bych to hledala ještě teď, ale naštěstí mezi námi byli i lidé alespoň se špetkou orientačního smyslu.)

O tom, jak probíhalo převlékání na toaletách Slovenského národního divadla, psát raději nebudu, jaké však bylo naše překvapení, když jsme posléze zjistili, že divadelní kuloáry jsou plné reportérů, fotografů a kameramanů, protože se jednalo o výročí otevření divadla a osobně přítomen je režisér opery Juraj Jakubisko a že bude po představení k dispozici raut zdarma!!

No dobře jsme si ten termín vybrali, moc dobře. ;)

tady obrázky divadla

Co napsat o samotné opeře... tak autorem je jakýsi Eugen Suchoň a prý je to na tom Slovensku národní opera, no to zní rozhodně zajímavě, tak co dál? Je to opera z lidového prostředí a Suchoň navazuje na odkaz Leoše Janáčka a Richarda Nováka, když v opeře cituje melodie z lidových zpěvů a tanců, a to tvoří kontrast s novákovskou orchestrální propracovaností.

V Jakubiskově pojetí jsme svědky velmi přirozeně ztvárněného koloběhu roku na venkově, režijně je to velmi poctivá práce, do sebemenšího detailu dolaďující atmosféru k hlavní dějové linii (Brno, inspiruj se!!).

Děj začíná vraždou mladého Jana Šteliny, kterého teď oplakává nešťastná Katrina, vrah ale není dopaden. Když Katrině skončí smutek, provdá se za Ondřeje Zimoňa (M. Dvorský), jejich manželství ale není dvakrát šťastné. Narodí se jim dítě, které někteří přisuzují zesnulému Janovi. Ondřejovo svědomí ale není čisté, to on totiž tehdy zabil Jana ze žárlivosti. Nakonec ho šílenství donutí přiznat se.
Co se mého názoru na provedení týče, tak na slovenštinu jsem přeladila velmi rychle, s tím problém nemám, pouze sborům nebylo téměř rozumět (což myslím nebylo dáno tím cizím jazykem). Mírně nespokojená jsem ale byla s akustikou, zvuk se mi zdál takový přitlumený. Nicméně výkony především sólistů byly excelentní a celkově to byla skutečně krásná podívaná.

No a nakonec byl onen zmíněný raut, kde si Zuzinka dala na účet podniku pár skleniček šampaňského, tak to je pak jasné, že mám samé pozitivní vzpomínky, že... :)

Mimochodem cestou zpět jsme ve vlaku hráli samé zábavné hry, díky nimž jsem získala přezdívky GaGa a vinná réva. Moc pěkné. :D

A o Libušce napíšu v příštím příspěvku. :)

Když řídím svou loď, jsem v pohodě!!1

Tak to je, prosim pěkně, moje nová hláška. :)

Souvisí to s mým posledním kulturním zážitkem, zde malá nápověda, o co vlastně šlo. ;)

(Krásná písnička, žejo? Taková....chytlavá... Sandokaaan, Sandokaaan ... :D)

Tak a teď ten report.
Vypravili jsme se s rodinkou do našeho zlínského divadla, přičemž program vybral naprosto geniálně můj velký brat F., šlo o nějaké předsilvestrovské představení - Sandokan a piráti z Mompracenu. Již během naší výpravy, která probíhala v duchu "Ať dělám, co dělám, stejně nebudu krásnější než Magdička", jsem byla nenápadně varována, že se zřejmě nebude jednat o nějakou "těžkotonážní" divadelní hru (prostě žádné velké drámo, no.. ;)) Ovšem já se nebráním ničemu a tudíž výsledné zjištění, že se jedná o představení určené především pro děti, mě ponechal zcela klidnou (narozdíl od Magdičky) :)
Nasadila jsem brýlky a netrpělivě vyčkávala příchod tohoto nadsamce na scénu.... ;)

Výsledek? Omlazený, dreďatý Sandokan, trochu ve stylu jamajského reaggae (těmi dredy mi dost připomínal Péťu, čau Péťo;)) a tudíž mi byl nanejvýš sympatický. ;);)
Hra byla řešena tak, že na jevišti fungoval jeden herec jako pojítko mezi publikem a příběhem (občasnými komentáři nebo zásahy do děje), semtam si herci vystřihli nějakou pěknou písničku a vůbec si celé představení evidentně užívali. Samozřejmě bylo celé laděno v žertovném duchu, ačkoliv se na scéně objevily i správné drsňácké bojové scény včetně lovu tygra (nedostatek dobrovolníků, co by se nechali na jevišti Sandokanem zmlátit, vyřešili pomocí speciálních fackovacích panáků), (teda takového bych taky brala, dobře by se na něm dal ventilovat přebytek energie :D). A já jsem se teda bavila! Jinak pro ty, kteří náhodou Sandokana neznají, tak to je chlapík, který se narodil jako princ, ale stal se vyhnancem, asi kvůli expanzi Britů a lstivého rádži, nebo tak nějak. Takže teď je vůdcem pirátské tlupy, říkají mu Malajský tygr, no a zamiluje se do dívky Marianny přezdívané Perla Labuanu. Pak si vyřizuje účty s nepřáteli a zároveň samozřejmě bojuje o svou lásku...


Abych to uzavřela, ani v nejmenším to nepovažuju za ztrátu času, takové chytře udělané dětské představení může být docela klidně zábavné i pro ostatní.

Jo a mimochodem, během přestávky jsme probírali, jestli vůbec můžu znát ten původní seriál s Kabirem Bedim v hlavní roli, že prý se vysílal moc dávno, já tvrdím že jo a oni mi nevěří!! :/ No že ho taky znáte? No žejo??
(drtivý pohled, co? ;) Mám v plánu se to naučit, tak si na mě dávejte bacha!!!1)

Xindl bez Xindla

Tak vítám všechny v roce 2009, ať už jste na tuto stránku zbloudili omylem, nebo jste zvědaví, co že to zuzik zase vyváděl...

Do nového roku vám (i sobě samozřejmě :P) přeju co nejvíce kvalitních kulturních zážitků, ať už máte rádi jazz nebo metal (čau Péťo), prostě ať to stojí za to!!!1 ;)

Mám teď spoustu restů, co se týče nenapsaných příspěvků, tak je na čase s tím trochu pohnout a začneme třebas nedávnou událostí, kdy jsme se v počtu 2 vydali na dvojkoncert mladých talentovaných písničkářů Xindla X a Iva Cicvárka, který se konal v brněnském klubu Leitnerka. Popravdě nás zajímal především Xindl a protože je to dnes již známý "folkový raper", vytušili jsme, že jeho vystoupení bude jako hlavní program až ve druhé části večera. Vytušili jsme špatně.

Když jsme dorazili na místo, Xindl zrovna dohrával svoji poslední písničku a my byli v upřímném a nefalšovaném šoku. Aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že v tomto klubu netočí pivo. Nastalá situace nás velice zklamala, ale když už jsme neměli co ztratit, rozhodli jsme se setrvat na místě a vyposlechnout si alespoň Iva Cicvárka s kapelou Oko.

No nebylo to vůbec zlé!! I když ze začátku jsem měla trochu strach, protože divačka sedící za mnou byla zřejmě pevně rozhodnutá si zazpívat společně s kapelou, ale naštěstí ji to brzy přešlo.:D

Ivo doprovázel své texty na klavír a po boku měl ještě tubu a flétnu. Protože je to písničkář, tak samozřejmě nejdůležitější jsou texty, a ty jeho jsou, řekla bych, inteligentní, jemné i vtipné, převážně lyrické. Líbil se mi, jeho Banánový blues mi dost připomíná J. Suchého, nemůžu si pomoct, v těch textech prostě učitele českého jazyka nezapře. :)

Nakonec by to tedy vůbec nebyl špatný kulturní zážitek, i Xindla jsem alespoň viděla, když už neslyšela, jenže jsme měli nepříjemný konflikt se slečnou organizátorkou a ten definitivně odsoudil příjemné dojmy z akce do záhuby. Asi se dlouho v Leitnerce naše pruhované duo neobjeví, jejich mínus. :P (ale že nám to s bakinem seklo!!!1)

Teď si pouštím jejich písničky a jsou velmi příjemné na poslech. Tady najdete několik ukázek, tak přeji příjemnou zábavu. ;)